Sk1617 - Váza autorská

Rodák z Mlázovic u Jičína, v Jabloneckých sklárnách v Desné v Jizerských horách. Zde roku 1961 nastoupil jako interní návrhář krystalerie a užitkového skla. Této práci se věnoval až do poloviny osmdesátých let. Jeho návrhy jsou dokladem života jednoho výtvarníka a jedné firmy, z nichž se na celá desetiletí stal jeden živoucí – někdy klidný, a jindy svárlivý – organismus. Stal se prototypem designéra - výtvarníka, respektujícího v prvé řadě možnosti sklárny a požadavky trhu. Podařilo se mu vytvářet komerčně úspěšné nabídkové kolekce složené jak z vlastních novinkových návrhů, tak z předmětů, které vznikaly s využitím skladu předválečných forem v areálu polubenské sklárny. Navázal tak na bohatou tradici jizerskohorské krystalerie, kterou se mu nejen podařilo udržet při životě, ale především naplnit novým obsahem a nenechat výtvarně ustrnout.

Prestižní ocenění jeho návrhy z počátků designérské práce získaly na Výstavě k desátému výročí osvobození Československa (1955), XI. Triennale v Miláně (1957) či v soutěži pro XII. Triennale v Miláně (1960).

V 70. a 80. letech se Václav Hanuš začal věnovat především broušenému užitkovému sklu a stranou jeho zájmu nezůstaly ani nové sklářské technologie, například lisování bez kroužku a experimenty s barevnými sklovinami či typy výbrusů. Souběžně s prací podnikového designéra se věnoval také volné sklářské tvorbě. Již v šedesátých letech vytvořil první broušené a lepené autorské objekty z křišťálového skla, jimiž vytvořil jakýsi prototyp moderní volné umělecké krystalerie. Výtečným příkladem tohoto výtvarného vyjádření je například prostorový objekt sestavený z broušených lepených těžítek. Zcela po svém tak Hanuš dokázal zdánlivě nemožné – vdechnout výrobku jedinečnost a neopakovatelnost artefaktu. Později sice začal pracovat i s barevnými prvky, ale ty vždy sloužily pouze k umocnění efektu dominantního křišťálu.

Po roce 1985, kdy Václav Hanuš ukončil činnost podnikového výtvarníka, vznikaly nejen další objekty rozvíjející koncept volné krystalerie, ale od počátku devadesátých let též výrobně pozoruhodné plastiky Vulkán se zatavenými barevnými strukturami. Tyto jedinečné magické krajiny, většinou v modrobílé, ale i červenobílé kombinaci, ukryté uvnitř křišťálové skleněné hmoty, autor brousil a leštil na své chalupě v Desné, kde si zřídil – jak sám říkával – „ateliérek“. Ve stejném období se Hanuš pokusil výtvarně zhodnotit též bižuterní polotovary ve formě barevných mačkárenských tyčí. Vznikly tak skleněné prostorové objekty v kombinaci s kamenem, které stejně jako plastiky se zátavy, pod přísně geometrickou chladnou slupkou skrývají nevypočitatelné jádro, jakoby otisk žhnoucí sklářské pece. Právě toto pnutí mezi vnějším klidem a vnitřním ne-klidem je odlišuje od autorských prací předešlého období. A to přes to, že ve svém výtvarném vyjadřování Hanuš nikdy nepřestal inklinovat k pregnantním a v dobrém slova smyslu praktickým formám a dekorům. Jakoby v nitru nikdy nepřestal být „rytcem drahokamů“, který se nesmí, nemůže a ani nechce oprostit od tíživě povznášejícího vědomí služby materiálu, který opracovává. Ale služby vskutku čestné. I proto mu byla v roce 1993 udělena cena Masarykovy akademie umění za uměleckou činnost.